Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Výchova a socializace ČSV

Štěně u nového majitele


Konečně nastal vytoužený okamžik, kdy naše malé "vlče" vypustíme v jeho novém teritoriu. Počáteční nadšení postupně opadne úměrně narůstající výši škod způsobené naším miláčkem, ale štěně si nás jistě brzo získá, takže jsme mu schopni leccos odpustit.

Než si přivezeme štěně domů, musíme mu připravit jeho místo, zajistit mu krmení, vybavit se vodítky, obojky, miskami na vodu a jídlo a také trpělivostí. Československé vlčáky lze chovat jak venku, tak doma. I když se rozhodneme pro první možnost - držení psa ve venkovním kotci, je dobré ho brát každý den na několik hodin domů. Štěně se naučí čistotnosti a "dobrému chování" v bytě, takže pak s ním nebudeme mít problémy např. na dovolených.

Pokud budeme mít psa venku, je nutné připravit pro něj kvalitní kotec. ČSV jsou mistři v překonávání překážek, proto kotec musí splňovat poněkud náročnější kriteria. Ideální je kotec mřížový, pletivo zubům vlčáka nemusí odolat. Mříže je potřeba zajistit proti podhrabání. Kotec buď celý zastřešíme, nebo nezastřešenou část opatříme rovněž mřížemi nebo silným pletivem.

Velikost kotce (předpokládá se že pes v něm nestráví celý život, ale jen dobu naší nepřítomnosti, nebo chvíle odpočinku) postačí kolem 5 - 6 metrů čtverečních. Kotec by měl být situován tak, aby poskytl psovi úkryt před sluncem a větrem, ale zároveň aby v něm bylo místo, kam sluneční svit dopadá i v zimě. Alespoň část podlahy kotce by měla tvořit podlážka z prken. Jako úkryt před nepohodou slouží bouda, jejíž rozměry musí být takové, aby si pes lehl pohodlně zády k delší stěně. Bouda se dá buď koupit hotová, nebo - pokud jste průměrně manuálně zruční - ji můžete postavit sami.

Pokud budeme mít psa doma (zvláště štěně by mělo být doma co nejvíce, pomůže to jeho rychlému začlenění do nové smečky), vyhradíme mu místo k odpočinku. Na tomto místě by pes neměl být zcela mimo dění, ale přitom by mělo být dostatečně klidné.

Je vhodné, aby alespoň prvních několik dní byl se štěnětem neustále někdo doma. Pomůže to jak štěněti při adaptaci na nové prostředí a navazování kontaktu s novým majitelem, ale i majiteli, který sledováním štěněte může odhalit některé nedostatky v přípravě na nový přírůstek do smečky, včas je odstranit a tak zabránit jednak případnému ohrožení štěněte, ale i minimalizovat případné škody, které by štěně ponechané o samotě mohlo napáchat.

K nezbytným úkonům, které nás se štěnětem čekají, patří očkování a odčervení. Existují různá vakcinační schemata, dnes se často používá následující:

-        věk 6 týdnů: speciální vakcína pro štěňata - psinka, parvoviróza

-        věk 8 - 9 týdnů: 2. očkování - psinka, parvoviróza, hepatitida, leptospiróza

-        věk 12 týdnů: 3. očkování - psinka, parvoviróza, hepatitida, leptospiróza, vzteklina

Zejména u fen lze doporučit při 2. a 3. očkování přidat ještě coronavirozu (C), tedy provést nějaké klasické očkování DHPPi+C. Očkování vztekliny někteří veterináři doporučují provést samostatně až jako 4. očkování asi 3 týdny po 3. očkování - důvodem je, aby si štěně mohlo vytvářet dostatečné protilátky na nemoci jednotlivě a příliš ho to nezatěžovalo.

Pes je plně chráněn teprve cca 10 dní po posledním očkování. Mimo uvedených nemocí lze očkovat např. proti psincovému kašli a borelióze.

Co se týká odčervení, štěně by mělo být min. 2x odčerveno už u chovatele. Existují speciální odčervovací pasty, které lze použít pro štěňata už od 14 dní věku (první odčervení by se mělo provést nejpozději ve věku 3 týdnů). Odčervení zopakujeme ještě alespoň 2x v intervalu cca 2 týdnů, do půl roku věku by pak štěně mělo být preventivně odčervováno 1x měsíčně. U staršího štěněte a dospělého psa je pak možné odebrat vždy 1x za čtvrt roku (nebo kdykoli v případě pochybností) vzorek trusu a zanést ho na rozbor k veterinárnímu lékaři. Ten pak v případě pozitivního nálezu naordinuje vhodný preparát k odčervení. Doporučuje se přinést k rozboru tzv. souhrnný vzorek - tj. vzorky trusu ze tří po sobě následujících dnů (nepravidelné vylučování některých parazitů).

Zdroj: www.cswolfdog.cz

Jak správně socializovat štěně 

Odborná literatura praví, že období socializace spadá do věku mezi 7. až 12. týdnem. V tomto časovém úseku by štěně mělo poznat co největší množství různých lidí, ale také psy a jiná zvířata, dopravní ruch a spoustu dalších věcí, se kterými se ve svém životě bude běžně setkávat. Pro plemeno československý vlčák je kvalitní socializace nezbytnou podmínkou pro správné zařazení psa do lidské společnosti a pro spokojené soužití s ním. Naopak socializace nedostatečná nebo dokonce žádná se později napravuje jen velmi špatně a pes si může nést její následky i po celý zbytek života.
T
akto napsáno to vypadá velmi jednoduše, ale novopečení majitelé štěňátka si nezřídka kladou otázku, jak vlastně taková správná socializace vypadá?

Základní kámen správné socializace by měl položit již chovatel. Zhruba od 2. až 3. týdne  probíhá tzv. vtiskávání (vtisknutí si člověka jako sobě rovného druhu) neboli první socializační fáze (končí cca 7. týdnem života). Již v tomto období je velmi důležitý kontakt s člověkem, proto se zodpovědný chovatel snaží štěňátkům od třetího týdne věku dopřát takového kontaktu co nejvíc, a to především s různými lidmi (i kdyby chovatel byl se štěňaty 24 hodin v kuse, je to jen jeden člověk, a to ke správné socializaci rozhodně nestačí). Oproti tomu nesprávná nebo zanedbaná socializace v tomto věku velmi ztíží druhou fázi socializační, která probíhá již u nového majitele. (Naprostá absence vtištění na člověka pak již nepůjde napravit nikdy! Takový pes bude po celý život pouze do určité míry ochočeným divokým zvířátkem, nikoli psem domácím. Proto dobře vybírejte chovatele, od kterého si budete štěňátko pořizovat.)

Po příchodu štěňátka do nové rodiny je třeba mu nejprve poskytnout nějaký čas na adaptaci a vytvoření si kontaktu se svým majitelem. K navázání na nového pána obvykle dochází velmi rychle, protože štěně hledá náhradu za matku a sourozence (pokud tomu tak není, měl by majitel nejspíš hledat chybu ve svém přístupu ke štěněti). Vytvoření správného kontaktu se štěňátkem je velmi důležité, protože v neznámém prostředí by štěně mělo mít ve svém majiteli oporu.

Po těchto pár dnech, kdy štěně mělo možnost seznámit se s bytem či domem a zahradou, které představují jeho nový domov, je čas vyrazit za prvními zážitky mimo vlastní "teritorium". Procházku stačí volit krátkou, jednak abychom štěně fyzicky "nepřetáhli" a jednak aby napoprvé těch nových vjemů nebylo příliš. Štěně můžeme klidně i chvílemi nést (opět kvůli fyzické únavě) a pokud se objeví něco zajímavého (kolo, kočárek apod.), postavíme je na zem, aby vše mohlo sledovat z vlastní perspektivy. Postupně zvyšujeme rušnost prostředí, kam psíka bereme, a ukazujeme mu stále nové a nové věci. Vždy je třeba ale dbát na to, abychom štěně fyzicky nepřetěžovali. Klidně je tedy můžeme chvílemi nést v ruce, udělat si přestávku na lavičce a štěňátko nechat prospat, popřípadě je část cesty odvézt autem, později i jiným dopravním prostředkem.

Pokud při procházkách (ale i doma) nastane situace, že se štěně něčeho poleká nebo se bojí k něčemu přiblížit, je třeba především zachovat klid a štěněti ukázat, že objekt (lidé, zvuk atd.) není nebezpečný. V rámci možností se k němu sami přiblížíme a snažíme se štěně buď přilákat k sobě (i pomocí pamlsku) nebo poplácáním oné podezřelé věci dáme alespoň štěněti najevo, že se nic neděje a nehrozí žádné nebezpečí. V žádném případě ale psíka nesmíme litovat a chlácholit. Naopak, buď jeho strachovou reakci přejdeme bez povšimnutí nebo na něj tázavým a zlehčujícím tónem promluvíme: "Ale prosím tě, co hloupneš? No vždyť to nic není, ty jsi ale ťuňta, viď?". Princip je stejný, jako když malé dítě upadne a odře si koleno - čím více je bude někdo litovat a konejšit, tím více dítě bude propadat vlastní sebelítosti a pláč nebude brát konce. Naopak zlehčení situace a její převedení v legraci obvykle okamžitě zabere a je po breku.

Nachází-li se takový "hrůzostrašný" objekt na nějakém stálém místě, lze zvolit i metodu postupného zkracování vzdálenosti - každý den se snažíme dostat o něco blíž, popřípadě se můžeme v přijatelné blízkosti "utábořit" (ideální je, když se štěně natolik zklidní, že usne).

Zvyšování náročnosti co se týká hluku, hustoty provozu a rušnosti prostředí by mělo být v rámci možností opravdu postupné. V žádném případě by totiž nemělo dojít na panický strach štěněte a pokus o bezhlavý úprk. Pokud už se ale nedejbože stane, je třeba především zůstat stát na místě a štěněti nedovolit prchat (předpokladem samozřejmě je, že pejsek je na rušném místě na vodítku!). Je vhodné si sednout na bobek a štěně si k sobě přivolat. Za přiběhnutí je pochválíme a pokusíme se je rozptýlit hrou nebo pošťuchováním, aby na nepříjemný zážitek co nejrychleji zapomnělo. To se nemusí vždy podařit, proto alespoň setrváme na místě do té doby, než se štěně alespoň trochu zklidní a teprve pak s ním pomalým krokem odcházíme. Každopádně si musíme dát pozor na vlastní zbrklou nebo úlekovou reakci jako např. trhnutí vodítkem nebo výkřik "Jéžišmarjá, Bobíku!!!".

Velmi dobrým způsobem řešení situací, kdy se štěně něčeho poleká je tzv. "jásací metoda". To znamená, že jakmile zaznamenáme, že se psík něčeho bojí či si není jistý, jak má reagovat, propukneme ve vlastní jásot - můžeme poskakovat, smát se, výskat radostí a vykřikovat "Jůůů" a "Jééé". Principem je, abychom pejskovi ukázali, že my se rozhodně nebojíme, ba dokonce máme z nastalé situace radost a velmi se nám to líbí. Přenos emocí u malých štěňat funguje velmi dobře a tak pokud překonáme vlastní stud (pravda, člověk při tom může na své okolí působit jako nesvéprávný jedinec), je to velmi účinný způsob, jak se štěnětem zvládnout stresovou situaci.

Co se týká cizích lidí, využijeme každé situace, kdy se někdo rozplývá nad roztomilým štěňátkem a necháme psíka do sytosti vymazlit a klidně nabídneme k dispozici i pamlsky (kterých bychom měli mít plnou kapsu), ať štěňátko podělí. Jedině snad na malé děti je třeba dávat pozor, aby štěněti nezpůsobily něčím bolest.

Je pravděpodobné, že veterinář se nám bude snažit důrazně doporučit, aby štěně nebylo bráno nikam ven, než bude mít veškeré očkování a plnou imunitu. Musím bohužel podotknout, že někdy je třeba veterináře i neposlechnout. Riziko nákazy není až tak velké, obzvlášť, pokud dodržíme několik základních zásad. Ale riziko, že při izolaci budeme štěně špatně socializovat, je téměř 100%!

Vyvarujte se tedy místům s hodně velkou frekvencí psů, především parčíkům a podobně, kam chodí majitelé venčit své miláčky. Zabraňte štěněti v kontaktu se psy, které perfektně neznáte a nevíte, jak jsou vakcinováni. Nenechte psíka očichávat nebo olizovat rohy, patníky a další místa, která slouží ke značkování. Nedovolte mu očichávat psí hromádky ani nic sbírat nebo požírat ze země. Také neuškodí, budete-li se u místních veterinářů informovat na nákazovou situaci.

Socializujte tedy svá štěňátka, ukazujte jim svět lidí a připravte je na vše, co vás jen napadne. Neopomeňte žádnou příležitost, kam můžete vzít psíka s sebou a ukázat mu opět něco nového. Cestujte s ním a střídejte různá prostředí a také hlídejte, aby pokud možno, všechny jeho zážitky byly jen kladné! Nezapomeňte rovněž psíka brát pravidelně do domu, pokud je ustájen venku - je to velmi důležité pro vybudování správného vztahu s majiteli, ale i v rámci socializace (pozná vysavač, televizi, pračku atd.). Z vlastní zkušenosti vím, že psi, kteří do domu nemají přístup, nejsou zdaleka tak komunikativní a v lecčems jsou oproti svým šťastnějším kolegům ochuzeni.

A ještě jedna věc závěrem - 12. týdnem proces učení a seznamování s novými věcmi nekončí ;)

Napsala: Helena Hubáčková CHS Sotis - www.sotis.eu


Výchova československého vlčáka

Výchova československých vlčáků se v principu nijak neliší od výchovy jiných plemen. I v současnosti je velmi rozšířený mylný názor, a to i u spousty kynologů chovajících jiná plemena, že československý vlčák má nevychovanost prakticky vrozenou a že s ním jsou jen samé starosti. V důsledku tohoto vžitého názoru pak nedostatečnou vychovanost svých psů takto vysvětlují i někteří majitelé ČSV -  nemají však pravdu, jen si takto snaží ulehčit život namísto toho, aby se zamysleli nad tím co udělali špatně. Je jasné že nikdo učený z nebe nespadl a chyby dělá každý.

Československý vlčák má velmi vyvinuté sociální (řekněme smečkové) chování, můžeme připustit že více než většina ostatních plemen, čímž se od nich liší. U ostatních plemen je tato odlišnost dána především dobou, po kterou je plemeno domestikováno, přičemž úměrně této době se u psů postupně vytratila velká část tohoto původního přirozeného chování. Projevy tohoto chování pozorujeme u ČSV celý jeho život. Ve smečce je jasně daný řád a jsou v ní důsledně dodržována nepsaná pravidla. Také proto jsou velmi důležité pro naše psy, chované člověkem, důslednost a řád. Tyto dva faktory určují rozhodující měrou chování jedince, který je jimi ovlivňován.

Důslednost je velmi podstatná v určování pravidel, jejichž dodržování po psovi vyžadujeme. Pokud tato pravidla nedodržujeme sami, tzn. nevyžadujeme je vždy a stejně, nikoliv podle momentální nálady, nemůžeme pak ani vyžadovat po psovi, který je takovýmto chováním zmaten, aby je dodržoval. Na tomto místě je třeba podotknout, že právě zde – u nedůslednosti – mnohdy začínají u mladého jedince v důsledku jeho zmatení vystupovat na povrch sklony k agresivnímu nebo strachovému chování. To znamená, že jedinec vystavený nevyzpytatelnému chování majitele se začne bránit tímto způsobem – agresí nebo strachem. Bohužel, v očích lidí je to pak vždy pes, který je ten špatný. K těmto obranným projevům může patřit i nadměrná submisivita, případně takový jedinec může i sám sebe vyčlenit ze smečky.

Výchovou ovlivňujeme velmi podstatnou část chování, v podstatě píšeme na nepopsaný list papíru. Československý vlčák citlivě vnímá jakékoli sebemenší změny ve smečce a také v chování členů smečky, následně na toto chování reaguje a přizpůsobuje se. Tím jsme dostali k druhému jmenovanému faktoru ovlivňujícímu chování jedince a tím je řád. Řád je velice důležitý a to proto, že vymezuje a určuje co je ve společenství (smečce) přípustné a co už ne. Jedinec, který je vtažen do smečky, se vždy smečce přizpůsobuje, ale zároveň také smečku mění a s ní mění i zavedený řád. To je důvod, proč mohou nastat i v dlouho bezkonfliktní smečce po zařazení nového jedince konflikty.

Stejné principy platí, když si pořídíte psa. Když si domů přivezete štěně, také musíte do určité míry změnit dosavadní systém (řád) zavedený v rodině (smečce). Na majiteli psa, kterého přivede do smečky, je vždy určení způsobu jak tohoto jedince do smečky začlení. Někteří chovatelé tvrdí, že do tohoto procesu nijak nezasahují a pes se do smečky začlení sám, tedy že si sám najde svoje místo ve smečce. Tento přístup je špatný – může vést ke spoustě zbytečných konfliktů, dokonce může dojít i k rozdělení smečky. Hlavním důvodem těchto problémů (který je pro všechny psí členy smečky nepochopitelný) je to, že se do začlenění nově příchozího jedince do smečky nevložil její vůdce, nebo chcete-li alfa. Právě určování řádu neboli toho, co je ve společenství (smečce) zakázáno a co povoleno, je vždy na vůdci smečky – tedy na Vás. S řádem smečky pak souvisí její hierarchie, kterou tak můžete částečně ovlivnit a nového, pro smečku dosud neznámého jedince, zařadit na Vámi určené místo

Důslednou výchovou je možné dosáhnout téměř cokoli, jen je potřeba vždy a za všech okolností dbát na důslednost a řád. Je jen na Vás, jakým způsobem se postavíte k výchově. Bití psa a jiné násilné metody jsou již dávno překonané a v důsledku neúčinné – cílem přece není psa „zlomit“, ale vychovat, a přitom vybudovat opravdu pevný vztah založený na důvěře mezi psem a jeho majitelem. Lepších výsledků než při použití násilí lze dosáhnout při použití kladných podnětů. Veškeré chování psa je odrazem jeho majitele. Dokonce i psa, který neměl lehký život, lze většinou po opravdové správně vedené výchově (převýchově) vrátit k normálnímu, pro bezproblémové soužití přijatelnému chování.

Je nutné si uvědomit, že každý pes je jedinečný ve své povaze, každý je více nebo méně jiný. Proto je důležité přizpůsobit styl výchovy každému jedinci individuálně, avšak při dodržování výše uvedeného. Mnoho majitelů psů si také plete výcvik s výchovou. Vycvičený pes ještě nemusí být nutně dobře vychovaný, což samozřejmě platí i naopak.

Československý vlčák je pes, nikoliv vlk, i když svého vlčího předka má blíže než ostaní plemena. A stejně tak jako i jiná plemena mají své specifické vlastnosti, má je i československý vlčák. Ty ale v žádném případě nejsou důvodem, aby na ně někdo sváděl nevychovanost svého psa. Každé plemeno má to svoje, a pokud Vás okouzlil svým vzhledem, ale i svými dalšími vlastnostmi právě československý vlčák a rozhodnete se prožít část svého života právě s ním, určitě na něj nikdy nezapomenete.

Napsal: Vojtěch Kouřil


TOPlist